Navigace

• Úvod
• Literatura
• Fotografie
• Moje malá dílka
• Odkazy
• Instagram

Básně Johna Keatse v překladu Hany Žantovské

• Zde na vrcholu hory Nevisu
• Mým bratrům
• Dlouhý čas visel těžký příkrov par
• O moři
• Ten, kdo byl městem příliš dlouho vězněn
• Óda na melancholii
• Bratrovi
• Podzimu
• Proč jsem se v noci smál
• Ty, kdo jsi cítil...
• Ó, samoto

***

Zde na vrcholu hory Nevisu
mi kázání čti, Múzo, z plných plic!
Nahlížím do propastných převisů
v závojích par - netuší věru víc
o pekle lidstvo. Pokud vzhůru zrak
upírám, vidím clony nevlídné:
tolik o nebi víme - stejně tak
pokrývá mlha zem a podobně
člověk se nazírá jen skrze dým.
Špičaté útesy mám pod nohama
já smutný trpaslík - to aspoň vím!
Zde po nich šlapu - jinde propast samá,
puklina, mlha - k lidským strázním hluchá
stejně jak v říši myšlenky a ducha.

NAHORU 

Mým bratrům

Nad uhlíky roj plamínků se zdvih
a slabým praskotem se tichu brání,
jak skřítci domácí, kteří nám chrání
pokojné panství duší bratrských.
Zatímco pro verše až k pólům pluji,
ty hroužíš svoje oči okouzlené
k pokladům bájí, k nimž pak putujeme;
večer co večer si nás přitahují.
Den narozenin slavíš, Tome náš,
jsem rád, že spolu vzdáleni jsme všemu.
Kéž při tom praskotu jej prožíváš
mnohokrát s námi - přece známe cenu
skutečných radostí - než mocný hlas
přikáže našim duším vznést se k němu.

NAHORU 

***

Dlouhý čas visel těžký příkrov par
nad smutnou rovinou, až jižní den
je rozptýlil a jako vymeten
z oblohy zmizel každý mlžný cár.
Je máj a měsíc trumpet zbavený
se právem máje v slunci dává hýčkat.
Ještě se chladem zachvívají víčka
jako květ růže deštěm zkropený.
Nejtišší myšlenky nás oblehnou:
Na rozpuk listů, plody zrající,
na střechu pozdním sluncem zlacenou.
Na smích, kterým se dítě zajíká,
na písek v sutkách propadající,
na lesní potok - na smrt básníka.

NAHORU 

O moři

U pustých břehů šeptem drží stráž,
jen aby potom mocnou vlnou vklouzlo
do tisícerých jeskyň, jejichž kouzlo
Hekaté umocňuje o svůj hlas.
A vzápětí se utiší tak moudře,
že malá mušle, i ta poslední,
bez hnutí leží celé dlouhé dny
na místě, kam ji předtím smetla bouře.
Ó vy, jichž oči už se unavily,
jděte je léčit dálkou mořských plání.
Vy, jejichž sluch pln odporu se střetá
s popěvkem vtíravým a křikem planým,
k jeskyním usedněte, vyčkejte tam;
snad uslyšíte zpívat mořské víly.

NAHORU 

***

Ten, kdo byl městem příliš dlouho vězněn,
s vděčností hledí na upřímnou tvář
oblohy vzhůru - jako v modlitbách
se obrací k té její modři něžné.
Pak v trávě, v jejím lehkém vlnění,
s povzdechem složí unavené údy
a čte si příběh, který úsměv budí,
o věrné lásce, velkém toužení.
Když se chceš vrátit, právě vyvěrá
slavičí píseň s novým večerem;
jak plachta obláček se zabělá,
ale ty truchlíš pro minulý den,
jenž uplynul jak slza anděla
propadající jasným éterem.

NAHORU 

Óda na melancholii

Ne, k Léthé nechoď, nelisuj si lék
z oměje, jedovatý nápoj vinný,
a nestrp na svém čele polibek
rulíku, révy z vinic Proserpíny.
Z kuliček tisu nechtěj růženec,
ať není brouk anebo smrtihlav
tvou tesknou Psýché, ani noční výr
svědkem tvých tajných smutků nakonec.
Stín na stínu, jak příliš temný háv,
by bdělou úzkost duše oslepil.

Když melancholie tě přepadne,
jak liják z mraku náhle spuštěný,
jenž zvedá květům hlavy povadlé
a halí kopec jarní zelení,
syť smutek duhou v slané písčině,
rozmarnou pýchou oblých pivoněk,
svěžestí růže ráno na úbočí.
A když tě milá hněvem zahrne,
za ruku chyť ji, vyčítat si nech,
ponoř se hloub v ty dokonalé oči.

Provází krásu - krásu před smrtí,
a radost, jež si provždy na rtech hraje
s posledním sbohem - včelí bodnutí
měnící v jed, co bylo darem ráje.
Ba v samém středu chrámu rozkoše
melancholie za závoji trůní.
Uzří jí jenom ten, kdo na patře
radosti hrozny jemně drtit umí.
Tam s žezlem smutku duše najde ji
a bude její bledou trofejí.

NAHORU 

Bratrovi

Kolik dnes uviděl jsem zázraků!
Jak z očí jitra slunce vzbuzené
vypilo slzy; hlavy věnčené
navečer zlatopeřím červánků.
Oceán širý, modrozelený,
loď, skálu, sluj, i naději i sráz.
Tajemný hlas jako by ptal se nás
na to, co bylo, na budoucí dny.
I teď, můj drahý bratře, co to píši,
zpod hedvábných řas luna skulinou
vyhlíží stoudně, jako by v té výši
slavila právě svatbu ztajenou.
Však mně teprve družné pomyšlení
na tebe divy světa v radost mění.

NAHORU 

Podzimu

Ty čase mlh, ty dobo plodů zralých,
příteli slunce, jehož den se krátí,
s ním spiknul ses, jak hrozny šťávou nalít,
kde réva k doškům pne se přes okapy.
Jablka štěpům větve sehnout velí,
k jadřincům zralá, co jen jich má sad.
Nadýmáš dýně, jádrem kulatíš
kdejaký oříšek a do poupat
vyháníš pozdní květy, aniž včely
pochopí, že už by se loučit měly,
vždyť zlato v plástvích stoupá výš a výš.

Jak často chodec náhle pozná tě,
když střežit úrodu tě unaví.
Zemdlený sedíš tiše na mlatě,
vlasy ti čechrá vítr pálavý.
Pak v brázdě spánkem zaskočit se dáš,
když vůní z makovic ti zmámil skráně,
tvůj srp teď náhle stébla šetřit chce.
Jindy zas přes potok jak paběrkář
přenášíš klasy v poli posbírané,
u lisu stojíš, hledíš zadumaně,
jak zvolna prýští kapka po kapce.

Kde písně jara jsou? Ach, kde jsou jen?
Nemysli na ně, vždyť svou hudbu máš,
když mezi prsty oblak mroucí den
do strnišť seje zrůžovělou zář.
U řeky pod jívami naříkat
komáři začnou, větrem zvedáni,
jen utichne, zas k zemi snést se mohou.
Z kopců se hlásí bekot ovčích stád
a z křovin cvrček. Lehkým trylkem zní
ze zahrad červenčino hvízdání.
Vlaštovky švitoří až pod oblohou.

NAHORU 

Proč jsem se v noci smál

Proč jsem se v noci smál? Kdo řekne mi?
Bůh ani démon, ničí přísná řeč.
Nebe i peklo halí mlčení.
Tu svého srdce ptám se nakonec:
Srdce! Jsme spolu, smutní k smrti až,
ptám se, proč jsem se smál? V plen trýzni dán!
Ó temnoto, proč na mne dotíráš,
proč nebe, pekla nadarmo se ptám?
Proč jsem se smál? Znám žití úzkou mez,
má obraznost ví o všech sladkých darech.
A přece ze světa bych šel už dnes,
korouhve jeho pyšné viděl v cárech.
Co verše, slávu, krásu převýší?
Smrt víc je - cena žití nejvyšší.

NAHORU 

Ty, kdo jsi cítil...

Ty, kdo jsi cítil v tvářích zimní vítr
a viděl tvary mraků sněhových
i vršky jilmů v přihrazených hvězdách,
pro tebe jaro bude dobou sklizně.
Ty, kdo sis četl knihu jedinou
ve světle tmoucí tmy a vytrval jsi
noc za nocí, když Foibos chyběl nám,
tobě buď jaro trojnásobným jitrem.
Ó nebaž po vědění - ač je nemám,
je moje píseň rodnou sestrou tepla,
ó nebaž po vědění - ač je nemám,
večer mi naslouchá. A kdo se brání
myšlenkou na zahálku, není líný...
Nejvíc bdí ten, komu se zdá, že spí.

NAHORU 

Ó samoto

Ó samoto, když mi už souzená jsi,
nepobývejme spolu v těsných zdech
ponurých domů. Pojďme na vršek -
přírody observatoř - kde se hlásí
z údolí řeka, vížíc břehům vlasy.
Své vigilie odsloužit mě nech
pod klenbou větví, odkud jelínek
úprkem včelu z náprstníku plaší.
Ač chvíle s tebou tolik znamenají,
přátelský hovor, slova - obrazy
šlechetné duše - víc mě oblaží.
Vždyť větší štěstí lidé sotva znají,
nežli když druh si druha nachází
a k tobě společně se utíkají.

NAHORU